Jak to bylo s našimi závody - aneb regionální Ruprechtice trochu jinak
Hned úvodem musíme říct, že ten nahoře nás má rád - poslal nám na náš regionální závod v Ruprechticích hezké počasí a Luboše Přibyla. Díky tomu snad závody dopadly lépe, než jsme si zasloužili. Byla to od nás přece jen velká troufalost pustit se do pořádání prvního závodu a nic o tom nevědět. Na druhé straně - jak jsme o tom také mohli něco vědět, když jsme ještě žádný závod nepořádali... Ten poslední v roce 2004 pořádali ti, kteří už mezi námi nejsou - a přesto je musíme pochválit, protože když jsme sháněli všechen materiál pro závod potřebný, našli jsme ho až v neskutečně vzorném pořádku! A tak uvažujeme, že když jsme nakonec ty závody trošku zvládli, mohli bychom založit tradici memoriálu Burkoňových, zaslouží si to.
Ale popořadě - když jsme se po mnoha a mnoha letech opět potkali se Zdeňkem Němečkem z Mikulášovic, netušili jsme, jaké následky to pro nás bude mít. On chtěl probudit svůj spící klub biatlonu a my jsme se jen díky dvěma postarším mužům (Pepa Petr v mužích C a Tomáš Regner v mužích B) do biatlonu vrátili. Když Zdeněk mluvil s předsedou ruprechtického klubu, celkem snadno ho přesvědčil, že bychom mohli uspořádat společně závody v biatlonu. Regner starší už totiž pořádal stovky střeleckých závodů a tak si myslel, že ten biatlon zvládne levou zadní. Potom mu nestačily nejen všechny končetiny, ale ani hlava... Ale ten nahoře poslal Luboše Přibyla, který se jako hlavní rozhodčí postaral o všechno a s Erikou u počítače zvládal všechno levou zadní. V klidu udělal i tu práci, kterou by měli udělat pořadatelé (ale asi pochopil, že jsme ještě žádný závod v biatlonu nepořádali...). TD Jarda Nipča byl sice náročný, ale zároveň se chopil mikrofonu a postaral se o informace pro všechny zúčastněné - vzhledem k tomu, že byl potlučený po pádu, bez nějakých zubů a skákat také moc nemohl, zaslouží obdiv. A Mikulášovičtí přivezli nové vzduchovkové sklopky, které sami vyráběli - a že vyrábět umějí(!), nadarmo nejsou ze slavného Mikovu (a ze slíbených šesti stavů jich bylo deset - a zaplať pánbůh, nástřel i závod tak byly v klidu a pohodě). Pomohla nám spousta libereckých dobrovolníků - děkujeme "starým" střelcům, kteří měli týden před závodem svůj sraz s trenérem a nenechali ho ve štychu a přišli pomoci. A díky i "starým" ruprechtickým rozhodčím a závodníkům, kteří přišli pomoci v posledních okamžicích příprav a na samotný závod. Honza, Jirka a Hanka ukázali, že dovedou makat a Vláďa byl jako vždy na střelnici jako doma. Díky také těm, kteří předem přislíbili pomoc na rozhodcovských postech, protože si vzpomněli na mládí strávené na ruprechtických závodech - dík Kájo. Neměli bychom zapomenout ani na rodiče našich mladých závodníků, Lenka se neuvěřitelně rychle adaptovala a z bývalé olympijské plavkyně byla najednou skvělá organizátorka nejdříve na prezentaci a potom při občerstvení v cíli. V kuchyni zaskočily maminky dětí ze spřáteleného střeleckého klubu Liberec a ten kdo viděl jídelníček a ochutnal jejich sladkosti, jistě pochopí, jak důležitá pomoc to byla a že obětovaly nejen tu neděli, ale i spoustu hodin na přípravu, nákupy a hlavně vaření a pečení všech těch dobrot. Pomoc již předem nabídly Stakory, Děčín, prostě byla to nádherná ukázka sounáležitosti, ochoty pomoci a potěšila zvlášť proto, že někdy člověk pochybuje, že něco takového ještě existuje. A den před závodem se do této akce zapojila i liberecká policie, která si vzpomněla na první slovo v jejich logu a když se Ostraváci ptali na cestu, doprovodila je až na střelnici! Neuvěřitelné, a přece pravda. Nejvíce práce z ruprechtických pořadatelů bezesporu udělal Tomáš, který má v současné době spoustu jiných starostí a přesto připravil tratě, udělal ze starých sklopek nové, dal dohromady stojany na zbraně a spoustu dalších věcí, bez kterých by závodit nešlo (a že mu pomohl kolega, se kterým podniká a věnoval nám jeden pacovní den - to také není úplně obvyklé, a jen to dokresluje, že dobrý člověk ještě žije). A tak na závěr celého dne symbolické gesto, kterým Jirka Stráněl věnoval druhému Tomášovi cenu za první místo se slovy, že to má za uspořádání závodu, jen dovršilo celý ten festival lidskosti, kterým byly naše první (a dnes již víme, že budou i druhé a další) závody. Ještě jednou díky všem a to i těm nespočetně dalším, které jsme tu nejmenovali - i tak obdivujeme všechny, kteří dočetli až sem! Byli jste skvělí.
